About Me

© 2019 by Mimosa

  • White Facebook Icon
Join My Mailing List

I'm a paragraph. Click here to add your own text and edit me. It’s easy. Just click “Edit Text” or double click me to add your own content and make changes to the font.

 

Read More

 

  • mimosa

Syndrom chameleona aneb duha na nebi

Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí. To ale není tak docela pravda, svou barvu totiž mění i podle emocí. Zabarvení dokonce nezávisí pouze na náladě a prostředí, ale také na stavu, teplotě, intenzitě a spektru osvětlení, denní době, ročním období, atd. Například když je chameleon podrážděný, vybarví se do nejtmavších odstínů zelené, hnědé a černé barvy. Tolik k zajímavým faktům.


Fakta sama o sobě mohou být ovšem stejně podněcující jako inspirace z nich pramenící. A proto, nebylo by zajímavé, kdybychom jakožto druh měli tuhle schopnost adaptace? Chameleoni to dělají přirozeně a v přírodě jim tato schopnost prokazuje nemalou službu. Jaké výhody a nevýhody by to ale skýtalo nám?

“Byli bychom živoucím uměleckým dílem, žili bychom život kreativní, plný exprese"

Evoluce říká, že přizpůsobivost je známka progresivního lidského vývoje. Jako druh jsme prošli obrovskými změnami a zdá se, že změna byla jedinou konstantou a přizpůsobivost způsobem přežití. Jak by ale náš život ovlivnil ‚chameleónův syndrom‘, tedy neustálá proměnlivost našeho zevnějšku?


Představme si, že by náš organismus byl schopný přizpůsobit naše vzezření vlastním emocím, dané situaci i okolí. Mohli bychom zrcadlit naše přátele pro lepší porozumění, náš zevnějšek by se změnil kdykoliv bychom měli potřebu vyjádřit, jak se momentálně cítíme, naši partneři by byli o poznání chápavější, kdyby viděli naše ‚modré dny‘. Byli bychom živoucím uměleckým dílem, žili bychom život kreativní, plný exprese…

“Nebyla by identita prchavá jako duha na nebi, fascinující ale nepolapitelná?”

Ovšem ve světě přetvářky a neférového jednání by tenhle syndrom byl pro mnohé z nás spíše kontraproduktivní. Rozporuplné motivy by se nedaly zastřít pod pozlátko přátelského úsměvu. Navíc, některé emoce je přece jenom potřeba v rámci společenského úzu jednoduše potlačit.


Ve hře by navíc byla otázka jedinečnosti každého z nás. Tato schopnost by z nás sice mohla učinit lepší komunikátory, ale byli bychom pak rozpoznatelní jako individuality? Je možné se takto všestranně adaptovat, aniž bychom ztratili sebe samu? Nebyla by identita prchavá jako duha na nebi, fascinující ale nepolapitelná?

“Mnozí z nás by nakonec raději upřednostnili černobílost před celičkým spektrem”

Viděno perspektivou druhého, oslnivá hra barev na naší kůži by mohla být více než matoucí. Mnozí z nás by nakonec raději upřednostnili černobílost před celičkým spektrem. Naše smysly by byly pod neustálým atakem barev a pro náš mozek by to paradoxně nemusela být výhoda. Ve hře by bylo příliš faktorů, ovlivňující náš zevnějšek a my bychom museli vyhodnocovat signály ostatních i vnější podmínky okolí.

“A pokud vám někdo tuto nezastřenou otevřenost vyčte, řekněte, že trpíte vzácným syndromem: syndromem chameleona!”

A proto je třeba chameleony obdivovat: málokdo by se odvážil s takovou otevřeností ukazovat své ‚barvy‘ na potkání. Čas od času bychom se jejich schopností mohli inspirovat a nezastřeně, bez jakýchkoli vedlejších motivů, ukázat ty pravé ‚barvy‘. Ať už se cítíte červeně nebo modře uvidíte, že vám otevřenost vůči ostatním prospěje. A pokud vám někdo tuto nezastřenou otevřenost vyčte, řekněte, že trpíte vzácným syndromem: syndromem chameleona!


16 views
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now